Hornický skanzen Stříbro: jak nadšenci z ruin vzkřísili živé dědictví

Můžete stručně přiblížit historii skanzenu, respektive spolku?

Hornicko-historický spolek Stříbro byl založen v roce 2002 partou jeskyňářů, horolezců a zasloužilých stříbrských horníků. Tito kamarádi chtěli sdružit všechny příznivce hornictví, hornických tradic a tajemného stříbrského podzemí. To se také podařilo a společnou činností byl založen jak spolek, tak skanzen. Začalo období 20letého vzniku nových vztahů a kamarádství v novém spolku. Činnost zahrnovala řadu spolkových zážitků, společné cesty, návštěvy, reprezentaci a hlavně brigádnickou aktivitu směřující k vytvoření Hornického skanzenu. S velkou podporou místní samosprávy, samotných starostů Petra Bursíka, Rudolfa Svobody a Miroslava Nenutila se dařilo zanedbaný městský pozemek přetvořit do dnešní podoby. S nezanedbatelnou pomocí Václava Votavy se podařilo postavit provozní budovu a díky předchozí aktivitě Miroslava Cvrka staršího zahájili členové spolku svoji největší akci – rekonstrukci Prokopské dědičné štoly.

Které fáze vzniku skanzenu byly doposud nejsložitější?

Během 20leté činnosti spolku a provozování skanzenu prošlo naší členskou základnou mnoho kamarádů, členů a různých jedinců. Pro zakládající partu známých byl a je nejdůležitější vztah mezi členy. Základem naší spolkové činnosti je to, že jsme si všichni rovni, takzvaně si na nic nehrajeme, vše děláme pro naše potěšení a pro lidi, které to zajímá. To, že se můžeme jeden spolehnout na druhého či na celou skupinu je náš největší přínos. Aktivita členů je plně dobrovolná, což znamená, že při budování skanzenu a při rekonstrukci štoly veškeré získané finanční prostředky vkládáme zpět do výstavby, obnovy a vybavení hornického skanzenu a Prokopské štoly. Jak jsem naznačil, naše činnost je do dnešního dne čistě brigádnická – bez jakékoliv výplaty nebo odměny pro členy spolku. A právě to se v posledních letech začalo měnit. Někteří z členů se začali domnívat, že toho udělali více než jiní, a nechtěli s ostatními hovořit. Několik z nich se se spolkem bezúspěšně soudilo o spolkový majetek. Jiní si začali nárokovat finanční odměnu, dokonce chtěli rozhodovat bez informování druhých a očekávali z toho osobní výhody či finanční, společenský nebo jiný zisk. S problémovými jedinci jsme se postupně rozloučili a oni si založili svůj nový spolek.  Tato „rozluka” se stala zatím tou nejsložitější fází jak spolku, tak Hornického skanzenu.

V jakém návštěvnickém režimu fungujete?

Ten je velice jednoduchý. Jelikož je většina aktivních členů spolku ještě v činném pracovním nasazení, je nutno prohlídky řádně plánovat. Velkou výhodou je, že ve spolku máme zasloužilé horníky, kteří jsou již v pracovním odpočinku a hornické práci velice rozumí. Tito kamarádi zastanou velkou část prohlídek přes pracovní týden. O sobotách a nedělích pak nastupují takzvaně mladší ročníky. Vždy je však nutné si prohlídku řádně a s předstihem telefonicky domluvit. Rada spolku následně naplánuje prohlídky, průvodce a doprovod a vše je možné uskutečnit.

Přiblížil byste muzejní povrchovou důlní trať?

Úzkorozchodná důlní trať vznikla jako nápad našich členů, především pak Josefa Lišky a Jana Markalouse. Velkým počinem pro podporu této myšlenky byla finanční dotace od Nadace Jakoubka ze Stříbra a jejího předsedy, bývalého starosty Petra Bursíka. Práce se rozběhly velkým tempem, na kterém se podílel celý spolek, a to jak mladí, tak zasloužilí. Vše se muselo složitě shánět, vytěžit, převést, vyčistit, zprovoznit a nakonec umístit. Vybudování důlní tratě umožnili také svou sponzorskou výpomocí pánové Jevčák a Půta a firmy ZIOS a Soter Stříbro.  Trať je čistě povrchová, v délce asi 400 metrů, při pravém břehu řeky Mže, kdy v polovině výjezdu dojde k přepřažení důlní lokomotivy a jízda soupravy pokračuje zpět do areálu skanzenu na nástupiště. Návštěvníci nastupují do vozů pro osobní přepravu – takzvané Pulmany s kapacitou 12 osob, které jezdí většinou v počtu dvou. Odměnou pro účastníky jízdy je kromě perfektního zážitku a řádně natřeseného pozadí také raritní historická jízdenka od strojvůdce.

Můžete našim čtenářům doporučit kvalitní řemeslníky nebo jiné profese podílející se na obnově?

Jak jsem již uvedl, při obnově areálu nám velice pomáhali místní firmy TAZATA, spol. s r.o., MPA stavební spol. s r.o., Josef Zíka – stavební a zemní práce spolu s ostatními již zmíněnými. Tyto firmy mají ve svých řadách zkušené bagristy, truhláře, svářeče a ostatní specializované odborníky. Členové spolku se museli mnoho nového naučit, mnoho různých dovedností jsme získali od našich bývalých zkušených horníků. Často to probíhalo způsobem pokus–omyl. Vše to však bylo o společném zájmu, práci a kamarádství. Bylo zapotřebí vyvinout hodně úsilí, vždyť Prokopská štola byla více než 30 let zatopena důlní vodou a sedimenty. Po postupném vypouštění nastala neskutečná dřina, která se nám však vyplatila, neboť v současné době jsme unikátem, který oceňují všichni návštěvníci Hornického skanzenu. Jsme na naši práci právem hrdí.