PROPAMÁTKY |

Hlavní strana>>Zpravodajství>>Kraj Vysočina>>Zprávy z regionů>>Řihákův mlýn ze 17. století si znovu oblékl typický bílý kabát

Zpravodajství

kraj Vysočina

zpět

 

Řihákův mlýn ze 17. století si znovu oblékl typický bílý kabát

31. 12. 2021 Propamatky.info: Řihákův mlýn je opět oděn do příjemné bílé fasády. Řihákův mlýn je opět oděn do příjemné bílé fasády. | Foto: David Kennedy - Wikimedia commons | Licence: CC-BY-SA 4.0 DOLNÍ HEŘMANICE (ŽĎÁRSKO) | Památkově chráněný Řihákův mlýn na Oslavě v obci Dolní Heřmanice se po desítkách let vrátil ke své původní bílé barvě. Fasádu dokončila jeho majitelka Jana Bednářová, která je dcerou posledního mlynáře Františka Řiháka, letos v září.

Mlýn s pilou postavený v polovině 17. století má dochované technické vybavení včetně mlýnského kola, do nedávna byl díky turbínám soběstačný i ve výrobě elektřiny. Řihákův mlýn leží na trase Mlynářské stezky, která vede cyklisty z Nového Města na Moravě přes Náměšť nad Oslavou až na jižní Moravu a odtud do Rakouska. Lidé na ní mohou vidět mnoho památek, především ale vodní mlýny – dochované i jejich torza.

Řihákův mlýn sice v minulosti vyhořel a byl upravován, ale zachoval se funkční díky Francisově i Kaplanově turbíně. Zůstal také v rodině Řiháků, která ho koupila na začátku 20. století. Původně byl mlýn Hamžův, což byla početná mlynářská rodina. Hamžův mlýn stojí také v Kletečné u Humpolce. Mlýn pod Dolními Heřmanicemi několikrát měnil vlastníka. „My jsme ho koupili od barona Baratty z Budišova (Richard Baratta Dragono, majitel velkostatku Budišov), před tím tady už můj dědeček s babičkou bydleli v nájmu a pracovali jako mlynáři,“ řekla majitelka Jana Bednářová.

Ani v době komunismu nemusela rodina mlýn opustit, i když soukromé mlynářské řemeslo provozovat nemohla. Mlýn na mouku se zastavil v roce 1954. Stal se součástí zemědělského družstva. „Můj dědeček se stal prvním členem družstva, když kolem viděl, že se mlynáři nechtějí soukromého podnikání vzdát. Měl to v hlavě asi srovnané, díky tomu nás nevystěhovali, všichni jsme tady zůstali,“ vzpomíná Jana Bednářová. Ve mlýně se od té doby mlel šrot pro dobytek a řezalo dřevo na pile instalované už v roce 1775. Takzvaná pila jednuška má celé technické zařízení včetně rámu dřevěné, je v něm jediný pilový list.

Mlýn má náhon dlouhý přes 500 metrů se spádem 4,5 metru. Voda dřív poháněla několik mlýnských kol, z většiny zbyly jen stolice, které kola držely. Jedno z nich je dochované, místa po dalších nahradily turbíny. Poháněly pilu a vyráběly elektřinu. K elektrické síti se podařilo objekt připojit teprve v roce 2019. O dva roky později se stal mlýn kulturní památkou.

Autor: Vendula Krausová

Zdroj: ČTK

 

odeslat e-mailem vytisknout

zpět na hlavní stranu Na hlavní stranu Pro památky info