PROPAMÁTKY | Zpravodajství - Konverze ve jménu pohybu

Hlavní strana>>Zpravodajství>>Celá ČR>>Zprávy z regionů>>Konverze ve jménu pohybu

Zpravodajství

Celá ČR

Konverze ve jménu pohybu

14. 1. 2024 Hlavní halový prostor Hutě Marie v Josefově Dole | Foto: Anna Kubátová | Licence: Všechna práva vyhrazena ČESKO | Přes úbytek industriálních stop existují příklady citlivých přeměn rozličných zástupců průmyslové architektury. Pojítkem sledovaných konverzí jsou různé formy pohybových aktivit. Navštívíme Branický pivovar v Praze, bývalou Vindyšovu továrnu v Radotíně a někdejší sklárnu Huť Marie v Josefově Dole.

V bývalém pivovaru úspěšně zakotvil Dům tanečního umění, areál někdejší radotínské Vindyšovy továrny ožil v podobě Ski a Bike Centra a původně sklárna Huť Marie v Josefově Dole se změnila v místo pro sport a relaxaci. Architektonickou konverzí lze označit proměnu, změnu nebo obrat. Jedná se tedy o souhrn více procesů, které nastávají po zániku původní funkce stavby a mění její účel v návaznosti na nově zvolenou náplň. Nabízí se tak prostor pro kreativnější práci projektanta, architekta či investora, kteří v případě, že se nejedná o objekt kulturní památky, nejsou prakticky limitováni ani dohledem památkové péče.

Osvětovou roli ve vnímání industriálního dědictví dlouhodobě nese Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT. Přehled konverzí mimo jiné přinesla nedávná putovní expozice Konverze industriálních staveb, s níž souviselo vydání publikace Industriální situace / místo_tvar_program sledující realizované projekty z let 2015–2020. Kniha představuje již třetí pokračování na sebe navazujících titulů a lze tak poměrně dobře sledovat vývoj a proměnu hledání využití průmyslového dědictví od konce 90. let 20. století do současnosti.

PRAHA BRANÍK
Rozlehlý areál památkově chráněného Branického pivovaru čp. 212 se nachází na návrší v blízkosti branického nádraží a je součástí ochranného pásma pražské památkové rezervace. V roce 1898 jej založilo 13 sládků a o rok později se provoz etabloval pod názvem Společenský pivovar pražských sládků, a. s. Stavbu pivovaru v novorenesančním stylu podle projektu Jana Heraina realizovala karlínská firma Václava Nekvasila, technologii strojního chlazení dodala firma Františka Ringhoffera, ostatní technologii pak firma Novák & Jahn. Elektrické zařízení zajistila Elektrotechnická akciová společnost Kolben. Branické pivo se dodávalo i na dvůr císaře Františka Josefa I., který v roce 1907 pivovar osobně navštívil. Provoz měl historicky například také vlastní přístav a dvě vlastní lodě. Během druhé světové války byla výroba v letech 1942–1946 zastavena. V roce 1948 došlo ke znárodnění a o 10 let později k začlenění do národního podniku Pražské pivovary. Počátkem 90. let 20. století se přistoupilo k rozsáhlé a nákladné rekonstrukci, po jejímž dokončení v roce 1995 byl pivovar údajně nejmodernějším u nás. V polovině roku 2007 tehdejší majitelé – Pivovary Staropramen – památku prodaly společnosti ING Real Estate Development a o pět let později ji získal současný vlastník.

Konverze zkolaudovaná v červenci 2022 podle projektu Milana Melichera ze společnosti Projektové a inženýrské stavby v souladu s požadavky památkové péče zachovala objem současného objektu. Došlo k repasi historických výplní a zachování maximálního počtu uměleckořemeslných prvků (kruhová industriální svítidla). Akci s celkovými náklady několika stovek milionů korun zahrnující konverzi staré varny, části sladovny a obnovu okolních objektů v areálu organizovali a financovali současní majitelé – Pivovar Braník, a. s. Prostor mělo původně užívat několik počítačových firem, které během covidu od záměru ustoupily. Pak došlo k úpravě projektu a náklady na vznik taneční školy s baletním zázemím ve výši 7,7 milionu korun hradilo Taneční centrum Praha. V Domě tanečního umění našlo své útočiště před hrozícím zánikem šest uměleckých institucí: Pražský komorní balet, Balet Praha Junior, Baby Balet Praha, agentury a nadace Mezinárodní centrum tance, Nadace Tanec a divadlo nebo Nadační fond a Institut Pavla Šmoka. V plánu je další obnova a rozšíření.

PRAHA RADOTÍN
Někdejší strojírna se slévárnou pod současným čp. 114 se nachází v ulici Na Betonce v pražském Radotíně. Stavbu fabriky s rozlehlým šedovým sálem zahájil v roce 1907 slévač Josef Vindyš. Ten v polovině 70. let 19. století vyráběl na Smíchově stroje na stáčení pivních lahví. Jakožto zakladatel smíchovského Sokola rozšířil později spektrum svých výrobků o tělocvičné nářadí. Výrobu po Josefově smrti po něm převzal syn Otakar Vindyš, který dovedl v roce 1930 firmu do konkurzu a slévárenská hala přešla pod společnost Radiátorka (později firma Janka) specializující se na výrobu topných těles. Původní bradla, šplhací tyče, kozy nebo žíněnky dodnes tvoří vybavení některých tělocvičen a sokoloven.

Soukromí vlastníci se před několika lety rozhodli proměnit někdejší brownfield na ploše přes 8 500 metrů čtverečních v životaschopný multifunkční areál Ski a Bike Centrum Radotín. Architekt Petr Šindelář ze studia VLLNNA a Martin Duba z ateliéru Hejdová Duba architekti, s. r. o., se v návrhu takzvané nízkonákladové konverze zaměřili zejména na praktická a funkční řešení, která podtrhla industriální charakter objektu. Vizuální vjem charakterizuje typická silueta šedových střech a odhalený dřevěný krov uvnitř jednotlivých hal. Akci z velké části prováděl sám investor téměř svépomocí a na stavbě tedy nebyl ani jeden generální dodavatel. Majitelé firmy si najímali pracovní sílu zvlášť a jen některé větší celky pak postupně zadávali externím firmám. Realizace se uskutečnila během pouhých 13 měsíců a investiční náklady bez čerpání dotací činily 90 milionů korun. Kromě nominace a účasti ve finále České ceny za architekturu vyhrál interiér restaurace mezinárodní cenu BIG SEE Interior Design Award 2021.

JOSEFŮV DŮL
V roce 1904 nechala sklářská firma Karl Riedel nedaleko od svatostánku Proměnění Páně v Josefově Dole – Dolním Maxově postavit podle projektu stavitele Josefa Appelta z nedaleké Smržovky moderní sklárnu pod dnešním čp. 113. Provoz se dvěma pecemi typu Siebert na výrobu tyčového skla se vyznačoval charakteristickou sedlovou střechou a hřebenovými větráky, měl vysoká okna subtilní profilace a komín při jižní fasádě. Po druhé světové válce se provoz hutě Marie stal součástí národního podniku Spojené jablonecké sklárny. V 90. letech 20. století byl objekt v majetku Jablonex, a. s. Po jeho rozpadu se hledal nový vlastník a nové využití. Citlivě laděný projekt konverze z roku 2020 od Davida Krause z ateliéru Architektura, s. r. o., za spolupráce Miroslava Styka a Viktora Kákoše na místo pro sportovní a společenské vyžití s názvem Huť Marie byl realizován v roce 2022. Celkové náklady 60 milionů korun hradil vlastník bez využití dotačních titulů, zhotovitelem se stala firma Lontana, s. r. o.

Celý nezkrácený text doplněný o názory architektů a uživatelů, si můžete přečíst v časopisu PROPAMÁTKY ZIMA 2023/2024. Tištěný čtvrtletník zasíláme všem našim dárcům po celý rok zdarma. Více informací naleznete na stránce Klubu PROPAMÁTKY. Archiv starších časopisů je k dispozici ZDE.