PROPAMÁTKY | Zpravodajství

ROZHOVOR | S Jakubem Kamasem o restaurování hasičských stříkaček, 1. část

23. 11. 2017 Sudslavská hasičská stříkačka po restaurování | Foto: Jakub Kamas | Licence: Všechna práva vyhrazena ČESKÁ REPUBLIKA | Specializovanou restaurátorskou disciplínu představuje obnova historických hasičských stříkaček. Na náročnost a specifika konzervace těchto starých strojů jsme se zeptali Jakuba Matěje Kamase z Muzea hlavního města Prahy.

Jaká byla Vaše cesta k restaurování historických hasičských strojů?
V momentě, kdy mi kamarád přeposlal poptávku opravy první koněspřežné stříkačky, jsem se živil již několik let jako konzervátor nábytku. Na tomto projektu mě zaujala jeho komplexnost a nadchnul mě i fakt, že stříkačku chtějí uvést do funkčního stavu. Spojil jsem se tehdy se Sborem dobrovolných hasičů Sudslava, slovo dalo slovo a o pár týdnů později jsem provedl průzkum a předložil restaurátorský záměr. Pár měsíců po vyřešení financování ze strany Sboru dobrovolných hasičů jsme se pustili do práce. Výsledek byl velmi uspokojivý. Další projekty si mě tak nějak našly samy.

Jaká jsou největší úskalí a specifika obnovy hasičského vybavení?
Hasičskou techniku lze považovat za památku technické povahy, proto je zde požadován specifický přístup. Zadavatelé zpravidla lpí na úplné obnově funkční hodnoty tak, aby bylo možno stříkačku při významných příležitostech vytáhnout ze zbrojnice, zapřáhnout ji za koně a předvést ji v plné síle. Znamená to tedy, že všechny funkční části stroje, jako je například samotná pumpa s příslušenstvím, musí být v naprostém pořádku a po každém použití je její stav podmíněn důkladnou údržbou. Vlastnímu restaurování předchází důkladný průzkum stroje a analýzy použitých materiálů, zejména pak povrchových úprav. Na základě výsledků průzkumu je proveden restaurátorský návrh postupu prací. Obnova koněspřežných hasičských stříkaček je ovšem velice komplexní záležitost, která vyžaduje mezioborovou spolupráci. Bylo nezbytné a poměrně náročné nalézt šikovné řemeslníky či subdodavatele, kteří nejen dokáží perfektně zvládnout svoje řemeslo, ale mají i přesah k pochopení problematiky obnovy historického stroje. Například nejde o to vysoustružit dokonalý závit, který naprosto odpovídá technickému výkresu. Pro mě bylo důležitější vysoustružit funkční závit tak, aby šel zašroubovat a zároveň vypadal jako zbytek stroje. A takovéto lidi jsem musel najít mezi obory, jako jsou kovář, kolář, modelář a slévač, zámečník, soustružník, klempíř, kovotlačitel, švec, provazník, košíkář, ale třeba i výrobce hasičských hadic, který mi vyrobil hasičské hadice na zakázku. Mnozí z nich se pro projekt vyloženě nadchli a na výsledku jejich práce to bylo doopravdy vidět.

Rukama Vám prošla řada přístrojů, na jakou konkrétní obnovu rád vzpomínáte, v čem byla jedinečná?
Velmi zajímavá byla například obnova stříkačky z obce Jeníkovice na Královéhradecku. Zadavatel si přál, aby stroj byl kompletně zbaven původních nátěrů a opatřen nátěrem novým. „Tak jak to mají ve vedlejší vesnici.“ Někdy se tomu člověk nevyhne, protože v některých případech není co zachraňovat a je nutné provést celkovou rekonstrukci povrchu. To se o jeníkovické stříkačce říci nedalo, naopak její povrchová úprava byla soudržná vyjma mnoha malých puchýřů způsobených korozními produkty. Důležité byly zachovalé nápisy na bocích stroje. V rámu na boku šasí bylo napsáno Obec Jeníkovice, s příchodem protektorátu musel být nápis přepsán na dvoujazyčný a po osvobození byl zatřen pouze německý nápis. Při bližším pohledu jsou všechny nápisy i přes jejich přetření čitelné. Tato stříkačka má tedy v souvislosti s obcí velikou výpovědní hodnotu. Nakonec se mi zástupce zadavatele podařilo přesvědčit, aby stříkačka byla konzervována pouze lokálně. Podařilo se nám tedy zachovat maximum původních povrchů. Hasiči byli nakonec dle jejich slov velmi nadšeni. Zcela odlišným případem je sudslavská stříkačka. Ta byla ve velmi tristním stavu, povrchová úprava s nápisy byla zachována pouze v tak malých fragmentech, že nebylo možné určit ani nápis, dřevěná kola byla z jedné třetiny shnilá. Hasiči na poslední chvíli využili dotací, které umožnily její rekonstrukci. Bez nich by nejspíš dopadla velmi špatně.

Jakub Matěj Kamas žije a pracuje střídavě v Praze a ve středních a východních Čechách. Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů a nábytku a Vyšší odborné škole restaurátorské v Brně absolvoval několik zahraničních stáží. Od roku 2013 je zaměstnán jako konzervátor dřeva a nábytku v Muzeu hlavního města Prahy. Více informací naleznete na webových stránkách KAMAS. Druhou část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Pechakucha Hradec Králové vol. 9 – Ema a Jakub Kamasovi

Fotogalerie

 

 

Téma: Restaurování Movité památky Příklady dobré praxe Umělecké řemeslo Rozhovory Video Fotogalerie Všechna témata