Hlavní strana>>Zpravodajství>>Celá ČR>>Památky a finance>>Jsme jinde než před 15 lety. Daleko víc táhne industriál
5. 12. 2022
Aleš Kozák už 15 let vede Institut pro památky a kulturu. | Foto: Marek Podhora
Aleši, chová se 15letá organizace v něčem jako 15letý teenager?
Stejně jako 15letý člověk, i organizace už má v tomhle věku něco za sebou a zpravidla ví nebo tuší, kým je. V 15 letech máte také velikou chuť objevit svět, máte dojem, že můžete všechno stihnout, celý život je před vámi. Také Institut pro památky a kulturu má v tuhle chvíli chuť učit se stále nové věci a současně pomáhat, což je smysl naší práce. Je to puberťák, který ale ví, kam směřuje.
Byla cesta k 15. výročí rovná?
V den pomyslného narození Institutu pro památky a kulturu jsem měl vizi, kam organizaci směřovat. Ta cesta rozhodně nebyla zcela jasná, myslím konkrétní projekty. Nebyla ale ani křivolaká, protože jsme nezměnili poslání. Od začátku chceme pomáhat památkám, jejich majitelům, podporovat je v jejich činnosti, inspirovat, šířit informace, které jsou ověřené a dávají smysl. K tomu se vždy vracím, když přemýšlím třeba o novém projektu. Důležitá je pro nás dlouhodobost – všechny činnosti plánujeme v horizontu let, učíme se a vrůstáme do nich. Nechceme klouzat po povrchu. Na té 15leté cestě je spousta milníků, stali jsme se zaměstnaneckou organizací, získali stabilní partnery, vyhráli soutěže v různých oblastech. Zrajeme a dospíváme.
Jak se za 15 let změnil svět památek?
Víc se o nich mluví, víc je vnímáme jako přirozenou součást našeho kulturního prostoru. Prožíváme ztráty hodnotných objektů, řada lidí je ochotná se za ně prát do posledního dechu. To ale neznamená, že vše je růžové a jasné. Je stále mnoho věcí, které je třeba řešit. Třeba financování. Proměnil se také vztah k průmyslovému dědictví, tehdy lidé ještě zdaleka nevnímali, že i tyto stavby mají hodnotu. Daleko víc do obnovy promlouvá dárcovství a veřejné sbírky, jejichž počet se za ty roky ztrojnásobil. A nakonec vidíme i spoustu odvážných projektů, o kterých bychom se před 15 lety netroufali ani uvažovat – novostavby, vestavby, přístavby, propojení nové architektury se starou.
V čem dnes vidíte největší sílu Institutu?
V lidech, kteří ho tvoří, a v základní myšlence. Jsme tu pro památky, pro jejich vlastníky, pro nadšence v oblasti kulturního dědictví. Vyprávíme příběhy, šíříme inspiraci. Máme za sebou celou řadu odborných konferencí, dáváme prostor k diskuzím, otevíráme nová témata. Fandí nám jednotlivci i firmy. Jejich podpora de facto potvrzuje správnost našeho směřování – člověk by dobrovolně nepřispíval na něco, co mu nedává smysl. Naše síla je také ve zkušenosti a v tom dlouhodobém směřování.
Jaký je letošní, tedy 15. rok?
Do našeho týmu přicházejí noví lidé a my se rozhlížíme po spolupráci s novými partnery. Chceme modernizovat portál, aby ještě více pomáhal svým obsahem. Tam máme před sebou velký, hodně náročný úkol. Zpravodajský portál společně s časopisem je naší vlajkovou lodí. Spouštěli jsme ho v roce 2011 a technologický svět se od té doby výrazně proměnil. Čeká nás změna, na kterou potřebujeme nejen zdroje, ale i tým externích odborníků. Velký potenciál vidím v lidech, kteří o nás ještě nevědí, z každého z nich se může vyklubat náš partner, podporovatel, dárce. V letošním roce nám také přišly desítky e-mailů, kde lidé reagují na to, co děláme. Cení si souznění v týmu, které je vidět navenek. Nežijeme na obláčku a denně řešíme spoustu věcí. Obecně si myslím, že fungujeme jako dobrá parta a lidé kolem to vnímají. Potěší mě, když konkrétní člověk, kterého jsem nikdy neviděl, do redakce napíše jen proto, aby se s námi podělil o radost, nebo vyjádří poděkování, že mu naše redakce pomáhá při záchraně konkrétní památky. Takže letošní rok je velmi hektický, ale zažíváme v něm spoustu malých radostí, díky kterým neztrácíme elán, odhodlání a nasazení. K 15. výročí jsme připravili také dárcovskou kampaň, při které si s námi mohou naši podporovatelé připít, ať už skutečně, nebo virtuálně. Virtuální přípitek zatím jednoznačně vede.
A na co se těšíte?
Tak třeba na nové mecenáše a filantropy, kteří vidí v záchraně památek smysl.
Autor: Jan Štifter